O naději lepších dřevěných zítřků

Tomáš RosaIng. Tomáš Rosa má firmu s poetickým názvem Dotek dřeva. Vystudoval všechny možné školy s dřevařským zaměřením a během své profesní kariéry prošel několik různě zaměřených dřevařských firem a získal tak zkušenosti s výrobou nábytku a kuchyní, pokládkou masivních a plovoucích podlah, renovací starého nábytku a mnohé další.

Jak dlouho pracujete se dřevem?

Práce se dřevem mě bavila už odmalička, akorát to bylo provázeno spoustou peripetií, neboť jsem v naší celkem rozvětvené rodině či blízkém okolí postrádal patřičný vzor. Dalším nemalým problémem byl absolutní nedostatek nářadí, takže má první dílka se rodila skutečně těžce a složitě a byla k tomu zapotřebí velká dávka zarputilosti.Vzpomínám si, že asi ve 12 letech  jsem si v rámci nákupu na rodinném výletě doslova vyvzdoroval ruční dřevěný hoblík. Pokaždé když ho držím v ruce, si na ten šťastný den vzpomenu.  Práce se dřevem mě bavila, ale studovat jsem ji původně nechtěl.

Co vás táhlo víc?

Chtěl jsem být ornitologem, jenže na lesnickou školu mě chybělo vyznamenání a vhodný kádrový profil, tak jsem skončil jako všichni ostatní neúspěšní adepti logicky na příbuzné Střední průmyslové škole dřevařské v Hranicích. Zde jsem teprve nějak více přičichl k oboru a hlavně získával zkušenosti na prázdninových brigádách v blízkém okolí. No a jelikož jsem nebyl zase asi až tak úplně hloupý, tak jsem to zkusil dále na  Mendelově zemědělské a lesnické universitě v Brně – fakulta dřevařského inženýrství – obor výroba nábytku a speciálních výrobků ze dřeva, kterou jsem bez problémů dokončil a plný dřevařského vzdělání vyrazil do života.

dodavka-a-montaz-dubove-masivni-podlahy-do-rekonstruovaneho-h_12podlahyVyprávěl jste mi o vaší výpravě na zkušenou do Anglie. Co vás to napadlo vydat se zrovna tam?

Po skončení jednoho z mých nejnáročnějších zaměstnání jsem si chtěl dát trochu oddechu a využít volného času ke studiu angličtiny přímo na její rodné hroudě. Volba padla nakonec na irský Dublin, vybral jsem si tedy prestižní jazykovou školu a vyletěl vstříc novým zážitkům. Již před odjezdem jsem věděl, že si budu muset přivydělávat, abych postupně snižoval finanční deficit této svojí výpravy. Zprvu mě ani nenapadlo hledat si práci v oboru a jako všichni ostatní jsem obcházel restaurace a fast foody a doufal aspoň ve škrábání brambor. Po mnoha neúspěších mi to ale nedalo a do jednoho truhlářství jsem přece jen zašel a i přes svojí rozlámanou domluvu poznal, že to bude nejsnazší cesta k euru v kapse. Vystřídal jsem několik podniků s různými výrobními programy.

Nejvíce mě to bavilo ve výrobě masivního mahagonového nábytku, kde jsem se věnoval i restaurování starožitných kusů.

Tak to jistě můžete posoudit rozdíly mezi českými a irskými řemeslníky..

Přístup irských řemeslníků je poměrně odlišný od našeho. První věty, co mě ve výrobě naučili, byly – To není podstatné a S tím si nedělej starosti…ať už šlo o tmelení suků, uražený roh či poškrábaná dvířka. Hlavní rozdíl bych viděl v poněkud vlažnějším přístupu k řemeslu, ale i konečné kvalitě výrobku. Jenže stejný přístup měli i ti, co si ten nábytek kupovali, tudíž nikdy nevznikl s ničím problém. Když kolikrát vidím, jak se někdo marně plazí po kolenou a nemůže zoufale najít tu údajně strašnou spáru či prasklinu která mu tak strašně vadí, vzpomenu si na ty věčně pohodové Iry. U nás nemají lidé bohužel ke dřevu vypěstovaný vztah. Tato staletá tradice byla násilně přetržena umakartovým sériovým nábytkem a bude ještě dlouho trvat než se z toho vzpamatujeme. Vezměte si třeba obecný názor na dřevostavby či neustálé  nesmyslné dilema plastová či dřevěná okna? Spousta lidí si ještě stále pevně myslí, že deska se sukem je kazová a nevhodná na další použití, a taktéž nechápe,  proč  existuje vysoká škola pro truhláře. Nezbývá než doufat, že se ještě dožijeme lepších dřevěných zítřků.

kuchynska-linka_jpg_008A chystáte se do Irska znovu?

Do Irska se zpět momentálně nechystám, ale v budoucnu bych určitě rád vyrazil. Každoročně ale vyrážím na skotskou vysočinu v rámci 77th. Královského Horalského pěšího regimentu,  jehož jsem členem, na pravidelné výroční bitvy o Edinburgh z období tzv. sedmileté války. Beru to zároveň jako dovolenou, které si přes rok neužiju vlastně vůbec. Jinak jezdíme s regimentem po celé Evropě v rámci různých rekonstrukcích bitev, neboť jsme i přes velké cestovní náklady kupodivu žádaní. Vlastně vždycky jezdíme dělat to akční jádro bitev, takové to akční koření pro diváky. Nabízí se mi tady paralela i s obecným přístupem k řemeslu – pokud člověk má patřičné znalosti a odvahu improvizovat a umí to, tak je úspěch zaručen.

Na vašem webu mě mimo jiné zaujaly intarzie. Kde jste se je naučil dělat? Dávají si je domů i obyčejní lidé nebo je to jen zámecká záležitost?

Intarzie jsem se naučil dělat víceméně sám poté, co jsem sledoval, jak můj spolužák vytvářel intarzovanou cedulku s jednoduchým nápisem. A jelikož neumím s ničím začínat pomalu a jednoduše, měla moje první květinová intarzie asi 2000 částí. Jinak intarzie obecně jsou poměrně náročná disciplína, která se ovšem jen stěží dočkává ohodnocení. V dnešní době CNC strojů a laserů je taková technika zdobení běžného nábytku značně neefektivní a nákladná. Používám ji hlavně při renovacích starožitností či k výrobě dárkových a upomínkových předmětů zejména rámů obrazů a zrcadel. Jak jsem se již zmiňoval dříve, lidem bez vztahu ke dřevu je většinou úplně jedno, jestli je ten konkrétní obraz vytvořen intarsií nebo ubrouskovou metodou. Ale v ceně je zde rozdíl výrazný, tudíž jako hlavní uplatnění zbývá pro intarzii většinou  pouze to restaurování.

Teď jedna technická záležitost: vysvětlete prosím všetečným čtenářům, proč se dřevo před zpracováním vysouší na nelogicky nízkou hodnotu, aby pak pracovalo při nasávání té reálné a dělalo neplechu.

Dřevo má vedle svých mnoha kladných vlastností i několik negativních. Dá se říct, že ta nejproblematičtější vlastnost je objemová roztažnost neboli sesychání a bobtnání. Změna vlhkosti ve dřevě se rovná změně jeho rozměrů. Dřevo s určitou hodnotou vnitřní vlhkostí se dovede přizpůsobit  prostředí ve kterém se ocitne, tak že do suššího prostředí svoji vlhkost odevzdá a z vlhčího prostředí ji naopak přijímá. Zpravidla se dřevo  objemově přizpůsobí novému prostředí během cca 14dní. Tzn. že je nezbytně nutné  vlhkost vstupního materiálu upravit  sušením na takovou hodnotu, která odpovídá hodnotě prostředí, kde bude  dřevěný výrobek z tohoto materiálu umístěn. Pouze tak mohou být minimalizovány případné rozměrové změny výrobku, které by jinak mohly výrobek zdeformovat či ho učinit přímo nefunkčním.

dodavka-a-montaz-stropniho-tramoveho-obkladu-do-novostavby_IMG_7227Teorii máme za sebou. A jak to vypadá v praxi?

V praxi záleží jen a pouze na zkušenostech výrobce, jestli dobře odhadne cílové prostředí a pohlídá si pak onu odpovídající vstupní vlhkost materiálu. Příprava a výběr materiálu je jedna z nejdůležitějších operací v truhlařině, i když jsou tendence ji podceňovat a urychlovat.

Nejvíce ohroženým druhem jsou pak stavebně truhlářské výrobky, které jsou pevně spojeny s okolním prostředím stavby – dveře, okna, schody, podlahy. Těch specifických prostředí je rovněž několik – např. interiér, koupelna, sklep, krytý exteriér, exteriér jižní strana atd.  Např. dřevěné schody v kamenném kostele budou mít jiné požadavky na vstupní materiál než schody do patra dřevostavby. Je to skutečně individuální a je potřeba k tomu takto přistupovat.

Pár generací před námi přece stolaři neměli sušárny na dřevo, jak to dělali?

To přímo souvisí s předchozí otázkou. Dříve byl styl práce stolařů jiný. Doba nebyla tak uspěchaná, díky nedostatečné technice a většímu podílu ruční práce se pracovalo pomaleji, ale za to pečlivěji. Většina z nás má někde doma či na chalupě letitý kus nábytku, jenž je i po tolika letech zcela funkční. Jak asi budou vypadat za 50 let všechny ty současné skříně a postele z lamina? Ale vraťme se k otázce. Důležitou součástí každé stolařské dílny je odjakživa sklad řeziva. Řezivo zde čeká připraveno na zpracování v určitých podmínkách a získává tak mimo jiné časem i určitou vlhkost. V dobách dřívějších byly všechny volné prostory dílen plné narovnaných desek a fošen, rovněž tak půdy, blízké přístavky či stodoly. Dřevo tak několik let trpělivě čekalo na použití v prostředí, do kterého se jako hotový výrobek nakonec i vrátilo, takže jakékoliv případné změny vlhkosti a rozměrů byly naprosto minimální. Obecné pravidlo říká že 1 cm desky se vlhkostně ustálí s prostředím cca. za 1 rok. Tzn. že například fošna tloušťky 5cm  bude takto čekat 2.5 roku než by se s ní mělo začít něco dít.Takže musím mít zásobu dřeva na 2,5 roku dopředu, což bude ovšem asi pěkná hromada.Nebo spíše bývala. V dnešní době umělého sušení a nákupu suchého řeziva odpadá nutnost držet takovéto obrovské skladové zásoby. Ale  to se zase vracíme zpět k tomu, že hlavní problém současné přípravy, který tak nastává je dobře materiál vysušit.

Máte nějaký sen, nějakou zatím nepřijatou výzvu, něco, co byste chtěl vyrobit a ukázat všechen svůj um?

Sny a výzvy? Těch je plno! Mám vymyšleno a rozpracováno spousty nápadů a návrhů ať už různých konstrukčních specialit nebo klasických uměleckých počinů. Bohužel si vždycky slibuju, že hned jak bude chvilka, kdy nebude tak zvaně co dělat tak to všechno začnu dokončovat. Jenže zatím ještě taková chvilka bohužel nebyla, za což jsem na jednu stranu rád, ale…

Přeji vám, čtenářům i sobě lepší dřevěné zítřky a děkuji za rozhovor.

Dana Říhová

Vložit komentář